Trh mrch VI: Jarmark proradnosti

Trh Mrch
17.04.2011 11:05 | Alex Lenoir

Duben příjde, na veletrh se vyjde. Nastal správný čas vytáhnout šmrncovní saka a prošlápnou nové polobotky. Před námi je týden, během kterého se všechno rozhodne. Zatímco vy se bavíte na večírcích, já rozhodil mobilní sítě, abych do nich chytil jednu rybu. Dřív než potopí loď, kterou otec léta budoval.

Jeden týden, dva různé pohledy. Stejně tak jak je pro matku důležitý fashion week v Miláně, pro otce to stejné znamená stavební veletrh. Pět dnů, během kterých se podepíší smlouvy k již dohodnutým kontraktů a naváží nové vztahy, které dají později dalším smlouvám vzniknout. Zatímco matka peníze utrácí, otec je vydělává. Já nejsem velkým fanouškem ani jedné z těchto akcí. Obhlížet sandály od Lavin hraničí s fetišismem a dokola se dívat na propagační videa hydraulických strojů je vymývání mozku. Na obou akcích jsou však i pozitivní okamžiky.

Na fashion weeku je to neskutečné množství krásných holek, šampaňské a ovocné freshe. Veletrh se zase tak moc od toho neliší. Holek je tam sice o poznání míň, ale jsou tam. Bar propagačního místa je vždy vybaven všemi možnými druhy alkoholu, protože nikdy nevíte, kdo se u vás zastaví a tak musíte mít pálenky, skotské, víno, rum, vodku, gin i likéry. Navíc každý den večeře. A tím myslím "večeře". Několikachodové menu připravené přesně na míru klienta. Proto jsem zažil japonské sushi, které bylo naaranžované na krásné Japonce, neskutečně dobré bavorské vdolečky, a kohoutí hřebínky na červeném víně. Jeden rok však hitem veletrhu byla lokální česká kuchyně. Po pěti dnech na houskových knedlících, kachně, vepřové pečení a zelí mi bylo neskutečně zle.

Nic proti, ale kalifornská rolka z břicha pěkné Asiatky je lepší zážitek, než sedět vedle Barbary Nesvadbové ve druhé řadě pod plachtami vydýchaného stanu. Takže tatíkovy veletrhy o prsa vyhrávají. Doslova. V tomhle je fashion week poměrně plochý.

Otec a já dodržujeme v předveletrhovém týdnu pravidelný rituál. Je to jedna sobota v roce, kterou trávíme výhradně spolu.

První zastávka je u Hugo Boss, kde si otec vyzvedne oblečení nadcházející týden. Donutím ho vybrat si i pár triček s límečkem. Já to stejné, ale naproti přes ulici „v levné konfekci,“ jak říká otec. Kdyby ho Amancio Ortega slyšel, plakal by.

V stručném emailu se mi někdo omlouvá, že na veletrh nedorazí a v jiné zprávě, zas jiný svoji účast náhle potvrzuje.

Sladké prý klidní nervy. Takže káva a kus koláče v Nespressu jsou nejlepší náplastí na chaos. Procházíme ulicí a otec mi opět ukazuje onen rohový byt, kde bydlel jako malý. Přidává historky o tom, co všechno postavil nebo stavět měl. Skončíme v restaurantu U Jimmiho na steaku z mladého býčka a láhvi merlotu.

V neděli probíhají generální přípravy. Chystají se reklamní brožury, letáky, pro čestné hosty se znovu potvrzují rezervace v hotelu a šéfkuchař restaurace na poslední chvíli mění několik měsíců předem domluvené menu.

V pondělí ráno se "stěhujeme" na výstaviště. Stavební stroje se promazávají, aby byly maximálně funkční, barvou se zatírají případné odřeniny konstrukce, dosypává se štěrk a trávník se osvěžuje. Dokonce i manažer jde do kolen a ručním vysavačem přejíždí běhoun. Já dělám cokoliv, co je třeba. V ten moment jsem ta pověstná děvka pro všechno já. Nosím šanony, balíky s vodou, doplňuji bar a neustále se držím za otcem. V levé ruce mám iPad, diář, v pravé pero, dva mobily (jeden můj, druhý oce). Na pravém uchu headset k otcovu telefonu, na pravém ke svému. Často se tak stane, že mi někdo zavolá na otcův telefon, já ho požádám o strpení, vytočím sekretářku na svém mobilu a nechám ji, ať mi napovídá do pravého headsetu, a já to naslédně tlumočím do levého. V kufru auta mám samozřejmě několik náhradních košil; tatík totiž 2 až 3 za den vymění. Inkoustové pero, káva, chlebíček...

Veletrh začal. Těm z přelomu století se však rovnat nemůže. Přicházející návštěvníci jsou předem dohodnutí klienti.

„Dřív jsem si za celej den neměl čas ani vypít kafe. Teď už piju vosmý,“ uchechtl se manažer a vyklopil do sebe espresso.

Všichni jsme s napětím čekali na pátek. V ten den totiž španělský investor měl podepsat smlouvu na stavbu nového hotelu. Zároveň se rozhodl do naší společnosti investovat značně velkou částku, za kterou by se nakoupila další technika. Následná stavba by se tak odehrávala od absolutního počátku do samotného konce čistě v režii naší firmy. Žádné další zbytečné výdaje.

Již popáté jsem vstával v pět, o půl sedmé jsem vycházel z domu, do osmi na firmě a pak rychlý přejezd na výstaviště.

Na mobilu mi zablikala SMS od Richarda Novotného. Více méně mi nakázal, abych se s ním sešel v Café Zircon. Sedl jsem do auta a za dvacet minut jsem vcházel do kavárny.

Pozdravili jsme se a prohodili pár vět na úvod. Pak na stůl položil skripta Základy managementu. Oba jsme měli tento předmět už dávno za sebou, proto jsem nechápal, co tím sleduje.

„Tak tady to máš...“ culil se Richard.

„Richie, ale...“

„Drž hubu,“ štěkl bokem ale úsměv mu nevymizel. „Všechno co potřebuješ vedět najdeš na straně 212. Ok? 212!“ důrazně zopakoval číslo stránky a potvrdil výrazným kývnutím hlavy.

„Dobře...“ odsouhlasil jsem na nátlak.

„Fajn...“ oddech si Richie. „A teď si můžeme dát oběd.“

Skripta jsem hodil vedle sebe na sedadlo a rozjel se zpátky na výstaviště. Teprve až jsem dorazil na místo, jsem si vzpomněl na Richarda. Nalistoval jsem stranu 212. Byl tam nalepený zářivý kancelářský lístek a ne něm bylo Richardovou rukou napsáno:

STEJSKAL s.r.o. nabídla Španělům 49% podíl ve firmě. Dnes večer s nima podepíšou smlouvu. Stejskal je ale na mizině. Pokud nedostane tenhle kšeft tak KRACHNE! Na všem má leasing nebo hypotéku. Žádná banka mu nepůjčí. Pořeš to! Budete jediná firma na trhu

Lístek jsem si schoval do saka a vystoupil z auta s úmyslem říct to otci. Cestou jsem mi to ale rozleželo v hlavě. Jsem dost starý na to, abych si s takovouhle informací poradil sám. Proto to Richard svěřil mě. Stál jsem pár metrů od stánku a v upocené ruce jsem svíral mobil tak silně, až mi nabíhaly žíly. V hlavě se mi najednou zrodil plán. Prostý ale dokonalý. Zákeřný ale spravedlivý. Když jsem se díval na otce, jak horlivě diskutuje s firemním manažerem o španělské fúzi, pochopil jsem a naplno přijal svoji roli syna. Toho, který umí nejen přijímat, ale i vracet. Nechci někdy v budoucnu litovat věcí, které mi utekly mezi prsty, tak jako postavám z románů bez hrdiny, Williama Makepeacea Thackeraye nebo být Gončarovým Oblomovem. Bude to risk, z kterého někdo vyjde v zisku. Zatím je klid zbraní. Ale již teď to není vyrovnané. Druhá strana totiž neví, že proti ní někdo zbrojí.

Pokračování příští neděli...

Hodnocení článku:



Komentáře

Hodinky Glashütte Original Sixties Square Tourbillon Limited Edition Hodinky Glashütte Original Sixties Square Tourbillon Limited Edition Firma Glashütte Original představila svůj velmi zajímavý model Sixties Square Tourbillon Limited Edition již na akci BaselWorld 2011,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!