Trh mrch XIX: La Isla Sexita

Trh mrch
25.08.2011 23:15 | Alex Lenoir

Asi každý si spojujeme různé lidi s určitými místy, a propojujeme je se situacemi a věcmi. Tvoříme si vlastní naprsoto logické a skryté asociace. Proto když slyším song La Isla Bonita, speciálně v orginálním podnání Madonny z roku 1987, vidím pláž a rum podávaný v odseknutých kokosových skořápkách. Ať se ale snažím sebe víc, letošní léto zůstane pro mě více ve znamení varovných, zmatených signálů než opilých kokosových ořechů.

Tři roky se globální ekonomika hrabala nahoru. Spíš dva. Ten první byl natolik monetovsky rozmazaný, že se abychom pochopili skutečný obraz tehdejší doby, musíme od toho obrovského plátna jménem recese poodstupovat dodnes. Sotva firmy začaly znovu riskovat na minovém poli investicí, burzovní indexy opět sjely jak hasič po požární tyči.

Na každou jednotlivou zprávu o stavu burzy ihned reagovalo pět dalších a na každou z nich další tři. Každý nový údaj měl vliv na něco jiného. Asijské trhy se otočily do červených čísel. Evropské trhy tak zvonec budil do ztrátového rána. Dolar lehce posílil, cena zlata vzrostla, ropa naopak lehce propadla. Ikdyž koruna posilovala, PSE klesla o 4 procenta na dvouletá minima. Řecko znovu nažhavilo horkou eurozonovou linku. Burzovní ostříži pak upřeli svoje bystrá oka ze starého kontinentu a Asie na Ameriku. Ta se sice pořád tvářila jako počestná dáma, ale s pořádně otrhanou sukní, kterou si koupila na dluh a i na dluh prodala.

Trh opět zachvátila panika. Prakticky ta stejná jako před třemi roky. Jen s tí rozdílem, že tehdy běžní spotřebitelé nezvládali utáhnout své úvěry. Dnes ty stejné problémy jsou však mnohem větší; dlužníky jsou samotné státy.

Od té doby, co jsem střídavě bydlel u Lili v bytě a v našem bytě s rodiči, stal se ze mě částečně nomád. Celkem pravidelně jsem si převážel oblečení a všechny možné věci, které jsem vždy někde nashromáždil, z jednoho bytu do druhého. A tak se jeden den stalo, že když jsem pospíchal k autu s napěchovanou cestovní taškou lehce v ní zabručelo a bez velkých caviků se z ní vyvalily moje spodky následované mokasínami.

Na zvonek jsem musel zazvonit kolenem, protože v náručí jsem svíral půlku své šatny. Lili mi otevřela. Bylo mi jasné jak komický na mě musí být pohled, když mi z chumlu triček a džínsů vypadl sprchový gel a bradou jsem jistil jednu polobotku. Lili si samozřejmě nedopustila několi vtipů na můj boverácký příchod. Naši klidnou domácnost však rozrušila moje nečekaná zpráva.

„Ty jedeš s klukama slavit svoje dvaadvacátý narozeniny do nějakýho porno plážovýho střediska?“ Lili hrubě shrnula moje rozvité souvětí, v němž jsem opatrně volil každé slovo, do jedně suché věty.

„Lili, oslavíme je spolu. Jdeme na tu večeři,“ namítl jsem.

„Ano, jdeme. Bude to romantická večeře s tvýma rodičema. A víš co – užijte si ten šuk výlet s tou vaší mrd partou!“

Hodila mobil do kabelky a zabouchla za sebou vchodové dveře. Vrátila se v jedenáct večer. Dělal jsem, že spím. Ležel jsem na boku a díval se z okna. Ráno jsem vstal dřív, šel si zaběhat a když jsem se vrátil už tam nebyla. Byla to naše první velká hádka od velkého třesku a velkého usmíření.

Celý další den jsem byl raději ve firmě než abych se nechal bodat nenávistným pohledem, který také Lili uměla vykouzlit. Když jsem navečer přišel do bytu svítilo pouze náladové osvětlení. V kuchyni jsem si nalil vodu. Uviděl jsem ji jak sedí na sedačce v obýváku zachumlaná ve svetru. Pak se zvedla, ze stoluku zvedla krabici a šla za mnou do kuchyně. Nevinně mě pozdravila a já ji stejně zraněně odpověděl.

„Nechci se už hádat,“ řekla a přisunula ke mně jednu z největších krabic, co jsem kdy viděl.

„Koupila sis kabelku?“ napadlo mě při pohledu na nápis Louis Vuitton.

„To je pro tebe.“

Stáhl jsem z krabice azurovou stuhu a sundal víko. Z jemného ochraného sáčku jsem vytáhl prezicně uloženou cestovní kabelu z plátna s typickým monogramem. Ano, byla to ta stejná, která se během posledních čtyřech měsíců objevila na módních stránkách všech předních pánských časopisů. A ikdyž všude vychvalovali její mužný sexappeal, který vyzařuje, praktičnost, kterou odolává vodě a špíně, neopomněli zmínit také její vyjímečnost. Kousek z poslední kolekce, kterých bylo vyrobenou jen pár.

„Ta stará se ti rozpadla. A máte přece s klukama ten výlet. Tak abys mi nědělal ostudu.“

Když si nedám pozor na pusu, často z ní vypustím, že je to „v prdeli.“ Tentokrát jsem mohl říct je to „v kabeli.“ Ta taška se stala náplastí na první jizvy krásy našeho značkového vztahu.

Po příletu do Barcelony jsem naskákali do taxíků a rozjeli se k hotelu. Hotel W Barcelona je dílem architekta Ricarda Bofilla, o kterém mi Max vyprávěl celou cestou z letiště.

Já a Max jsme dostali jeden pokoj s dvěma lůžky a Oliver s Benem pokoj s velkou postelí. Tak velkou, že při klasickém nocování, by na posteli takových rozměrů teoreticky ani nemuseli potkat. Ben to však odmítal. „Co když si tam někoho přivede,“ opakoval neustále dokola. „To budeme všichni tři na jedné posteli?“

„Takže kdyby ty postele byly oddělené tak tím by se to vyřešilo? Ty na jedné a pan s paní Králíkovu na druhé?“ vrátil jsem Benovi jeho narážky a jemu došlo, že věc neřeší počet postelí, ale jedině počet pokojů.

Prakticky ihned jakmile jsme dolehli na měkká lehátka a vystavili středoevropsky vybledlé hrudníky španělskému slunci, rozdělili jsme ne na klasiky a exoty. Musím podotknout, že nás tak rozdělil Oliver a já nebyl začleněn zcela dobrovolně!

Klasiky byl on a Ben, zatímco já a Max jsme byli údajně za exoty. Max telefonoval s nějakým Němcem a nemohl si vzpomenout jak co nejlépe německy vyložit nedostačující tlouťska materiálu. Já zkontroloval křivku burzy, která se podobala klesajícímu úpatí Matternhornu a pak se na iPadu začetl do Capoteho Letní plavby.

Je pravda, že již druhou noc se obávané stalo skutečným. Kolem jedné ráno jsme se vrátili z baru. Já a Max jsme zašli do našeho pokoje, Ben a Oliver do vedlejšího. Za půl hodiny na naše dveře klepal Ben. A zhruba za dalších dvacet minut jsme slyšeli jasné heky, skřeky a bušení pelesti o zeď pokoje, který ještě před chvíli Ben obýval. Zhruba kolem půl čtvrté jsme my i oni usnuli.

Celý pobyt protínaly dvě věci. První – radostná, byly moje dvaadvacáté narozeniny. Druhá – výhledově pozitivní, byl Oliverův odjezd. Zatímco narozeniny jsme slavili prakticky nepřetržitě, od začátku do konce, každý den, celý den, o Oliverově odjezdu nepadlo jediné slovo.

Poslední večer v plážovém baru vyměnili stejně znějící písničky o sexy holkách za songy o revoltě velebené punkrockovými The Slash. London Calling. Všem zatrnulo. Zaprvé vzhledem k nepokojům, které Londýn týrají, ale také proto, že zhruba za týden bude Oliver vystupovat na mezinárodní letišti v Newcastlu. Přemýšlel jsem na textem. Která z vět je aktuálnější. Jestli hned ta první, že přichází boj, nebo ta o nefunkčínch motorech a ubývající pšenici, nebo věta o osamělém bratříčkovi, nebo přiznání, že už ani v Londýně není nikdo v extázi. Doufám, že za půl roku, až se znovu s Oliverem uvidíme, bude mít důvod v extázi být.

Letadlo odlétalo v pět hodin. V jedenách moje klíče zašramotili v zámku a já se ocitl v bytě. V tom stejném, který jsem před dvanácti dny opouštěl s pocitem, že jsem milovaný a na nějaký čas budu postrádaný. Lili už spala.

Ráno jsem vstal dřív a do kavárny o ulici dál jsem zaběhl pro ořechové loupáky. Seděli jsme na posteli, odlupovali si jemná sousta rohlíků a já jí vyprávěl o jeepu, kterým jsme jezdili pod unách, chlapovi s kudlou od kozí krve, o tom jak Oliver rozklížil masivní postel, o tom jak mi chyběla a najednou ty šálky z průsvitného porcelánu, které jsem jindy odmítal, byly důkazem, že jsem doma. Nechtěl jsem pít z žádných jiných. Jen z těhle. A nechtěl jsem být pít nic jiného než vanilkové mléko, které umí jen ona a nechtěl jsem být s nikým jiným než s ní.

Opravy můžete buď dělat na koleně a pokusit se je zahalit stínem viny, nebo se k nim přiznat a vzít je tam kde s nim ví co a jak. Ačkoliv své kamarády mám nade vše rád, svoji přítelkyni miluji. Ačkoliv mám rád večery nad skotskou, kdy řešíme co a jak, miluju ty chvíle, kdy ty stejné problémy řešíme a (většinou) vyřešíme přímo s Lili.

Láska je jako ta taška od Vuittona. Většina z nás si na ni musí počkat. Pak do ní investovat, a teprve potom ji může užívat. Ikdyž se na první pohled může zdát tuctová, je jen velmi žádaná. Každý ji chce mít. Ti nejzoufalejší se ji pokouší falšovat, ale štěstí v ní stejně nenajdou.

Když se rozbije..? S opravami si starosti dělat nemusíte. Pokud je skutečně pravá existují lidé, kteří přesně ví, jak ji zase opravit. Na tašku použijí ostrou jehlu a pevnou nit, na lásku dobré slovo a pevný cit. Patinou se netrapte. Je znakem kvality a trvanlivosti.

Trh mrch
Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!