Trh mrch XLVIII: Labutí hody

Publikováno: 25.03.2012 15:08 | Alex Lenoir

Slyšeli jste někdy termín černá labuť? Nemám ale na mysli druh vrubozobého ptáka, ani film Darrena Aronofskyho a s tím spojenou postavu z baletu Petra Iljiče Čajkovského, ale fenomén na jehož popisu založil kariéru investiční praktik a akademik Nassim Nicholas Taleb. Černou labuť zde definuje jako jev nebo událost, kterou absolutně nikdo nepředvídal, a zároveň má významný dopad na život jedince nebo celé lidské společnosti.

Trh Mrch 48

Lazar

Znáte to přísloví, že zdravý člověk má tisíce přání, ale nemocný pouze jedno? Já si k tomu doplňuji, že sportem a zdravým stylem života k trvalé invaliditě. Nejdříve jsem po pondělní návštěvě u zubní hygieničky nemohl jíst a tak jsem celé dva dny poté brčkem pocucávat ovesnou kaši. Už další den jsem v novém úboru od Reebok a celý natěšený vyběhl na svou obvyklou trasu přes les. U mostku v parku jsem si udělal pár cviků na protažení. Jenže jsem to se svojí horlivostí trochu přehnal. Píchlo mě nejdříve v levé části zad a pak mi křuplo mezi lopatkami. Potupně jsem se vracel domů. Na lavičce seděli dva boveráci a pocucávali pivo. Pozorovali mě jak se belhám zpátky. A to necítili tu bolest, co mi způsoboval každý nádech.

„Vybíhal jako chachar, vrací se jako lazar!“ uchechtl se jeden. Debile.

Černá labuť

Nezbylo mi nic jiného než zrušit všechny svoje domluvené akce, včetně obědu s editorem (což mě mrzelo nejvíc), a ležet na gauči s nohama vytočenýma na opěrce, protože to byla jediná pozice, ve které jsem byl schopen vydržet. Alespoň jsem si mohl splnit četbu. Dočetl jsem Talebovu Černou labuť a doslova jedním dechem (Bůh ví jak tohle přirovnání nesnáším) zhlt knižní prvotinu Martina Žemličky City. Zároveň jsem se duševně připravoval na čtvrteční vernisáž fotografií Markovi přítelkyně Julie.

Julie studovala tanec - balet. Rok strávila na konzervatoři Nikolaje Rimského-Korsakova v Petrohradě. Těsně před absolutoriem si v Alpách nadvakrát zlomila levou nohu. Pamatovala si jen tupý náraz do hlavy a když se probudila měla v noze několik ocelových prutů. Špičky už si nikdy neobula. Ale svět baletu i nadále milovala. A protože se nemohla v baletním sále ani na jevišti objevovat, začala jej alespoň zachycovat. Její snahou bylo ve statických obrázcích zachytit ladnost pohybu. To že v baletu netančí jen nohy, ale i ruce, celé tělo včetně duše. Ikdyž (si) to odmítala přiznat nějakým zvláštním způsobem se dennodenně dobrovolně týrala. Marek to rád přirovnával k tomu, jakoby si ránu, která sotva stačila zarůst si znova rozrýpala ostrým brkem.

Ušlechtilá kultura

Ve čtvrtek se konala první výstava Juliiných fotek pod názvem Labutí hody aneb Odvrácená strana baletu. Skoro se slzami v očích a pocitem, že mám propíchnutou plíci jsem Markovi slíbil, že ho přijdu na její výstavu podpořit. Zdálo se, že Marek byl ještě nervóznější než Julie. Zároveň se mi taky pochlubil s dárkem, který pro ni má. Do města přijel baletní soubor moskevského Velkého divadla. Ačkoliv předprodej začal dnes ráno, do prodeje šlo jen pár lístků na ten nejposlednější balkón. Marek ale věděl komu zavolat. A tak se mu podařilo sehnat lístky do lóže č.3.

To, že Marek jde dobrovolně do divadla a ještě na balet bylo pro mě překvapení. „Hej – ty v něčem jedeš? Ještě minulej měsíc jsi říkal, že balet jsou...“

„Chlapi, kteří jsou vesměs teplí a baby mají odpudivě svalnatý nohy, a že nechápu proč se to považuju za ušlechtilou kulturu?“ doplnil za mě Marek. „Jenže Julie by tam chtěla a já ji to chci dopřát.“

Juliina reakce na prominentní lístky vyprodaného představení však byla o poznání jiná než Marek čekal.

„Říkala jsem ti, že tam nechci! Říkala jsem ti to stokrát! Proč alespoň někdy neuděláš to co ti říkám?!“ vyčetla mu.

Odvrácená tvář baletu

Záda mi nakonec povolila takže jsem se nasoukal do svého apartního šedého saka a těšil se na skleničku vychlazeného vína, která mi snad uleví od posledních známek bolesti. Když jsem dorazil na vernisáž Marek už tam byl. Celý prostor kde se výstava odehrávala byl pojat jako baletní sál ale vzhůru nohama. Ze země čněly do prostoru černé křišťálové lustry a na stropě byly v různých pozicích připevněné baletní špičky. Navíc halou procházely skladby Philipa Glasse. Stáli jsem s Markem, popíjeli jsme víno a pozorovali složení hostů. Prakticky všechno lidi z branže. Baletky měly pleť jak alabastrové panenky a cupitaly v houfu. Tanečníci měli naopak silné čelisti, a chodili dokonale vzpřímení. Celá výstava byla fenomenální úspěch a zakončil ji dlouhý, intenzivní potlesk, který Julii dojal.

Cygnes à la carte

V pátek ráno si Julie o sobě přečetla v Ekonomickém journalu: Aby mladá fotografka Julie Vrbenská ukázala jak delikátní, ale zároveň nesmírně náročný na přípravu a podávání je svět baletu doslova spařila baletní husičky... pardon labutě, sedrala z nich načechrané tylové peří a předložila je obecenstvu na nablýskaném podnose. Sama Vrbenská jako bývalá tanečnice dobře ví, kolik je za každým plie dřiny. Prostřednictviím svých fotografií podává tak jeden z nejreálnějších, citově bohatých a přitom umělecky nahých obrazů z tohoto světa za zrcadlem baletního sálu.

„Máš ještě ty lístky?“ zeptala se Maxe.

Když se z divadla vrátili domů, dlouho do noci si povídali. Julie mu vyprávěla jak mívala ze špiček rozdrásané prsty a puchýře podlité krví. A tak si je silně obvazovala a stahovala aby se jí odkrvily prsty, aby přestala cítit tu bolest a mohla dokončit codu. Jenže balet je droga. A tak i přes veškerou bolest se baletky znovu a znovu staví do závratných pozic jen proto aby dostali svoji denní dávku. Ikdyž Julii v životě potkalo hodně černých labutí, konečně dnes se i jednou z nich stala ona sama.

Bolest úspěchu

Všímáte si, že těch nejlepších věcí je nejtěžší dosáhnout? Ten večer Julie uvažovala. Kdyby nešla studovat balet, nikdy by se neukázalo jak je dobrá. Určitě by se nedostala na konzervatoř do Petrohradu. Nikdy by tak nepoznala Ninu, která ji vzala lyžovat. Julie by si tam nezlomila nohu, nepřestala s baletem a nezačala fotit. A dnes by o ní nevyšel v novinách článek jako o nadějné mladé umělkyni.

Jak se zdá bolest patří k úspěchu. Stejně jako vášeň. Ničeho nedosáhnete, pokud tomu něco neobětujete. Zároveň abyste něčeho dosáhli musíte to chtít. Musíte to cítit. Jenže ze všech hodnot, které existují, je právě úspěch jednou z těch nejpomíjivějších.

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!