Trh mrch XVI: Lady + Trump

Trh Mrch
26.06.2011 22:55 | Alex Lenoir

Vybrat si obyčejné polepky není vůbec nijak jednoduché. Dělají se v několika velikostech, nespočet barvách a určené k různým způsobům využití. Stejně tak značkovače. Dělí se nejen podle barvy, ale i podle povrchu na který s nimi chcete psát. Dokonce i značkování zvířat prošlo inovací. Zvířata se kromě klasického cejchování značkovacím železem také tetují a nyní nově se jim pod kůži zavádí čipy. Naopak značkování lidí zůstává pořád stejně primitivní. Lidé totiž bez rozmyslu umisťují povrchní nálepky a snižují tak tržní cenu druhých, aniž by se podívali na obsah složení uvedený pod obalem.

Zatímco v Miláně týden módy pozvolna dobíhal do finále, u nás se do obchodů vřítili zákazníci lační po slevách. Prodejci z figurín stáhnou oblečení, ceny sníží o 30% a pak jen čekají, až jim hladoví spotřebitelé vyčistí sklad, a uvolní tak místo pro novou kolekci. Myslím, že každý rád podlehne možnosti koupit si něco zlevněného. Například já; když jsem zjistil, že ty polobotky jsou ve výprodeji (hurá), mají je ve hnědé (hurá hurá) a mají i moje číslo (hurá hurá hurá). A pokud zaplatím hotově, tak 10% sleva. A ony jsou to poslední pár? Co to znamená dalších 10% dolů!

Vyšel jsem z obchodu, nadšený jak výhodně jsem investoval, a začal si z jedné ruky do druhé předávat peněženku, dva mobily, sluneční brýle, klíč od auta a pět plných tašek. Asi bych si měl přestat hrát na machra a pořídit si... jak se říká té tašce – messenger?

„Alexi!“ zavolal na mě kdosi v davu. Byl to můj bývalý spolužák z lycea. První dva roky jsme se hodně kamarádili, ale pak přišlo teenagerské období plné vzdoru a on přešel na ska a conversky, zatímco já na r&b a Ralpha Laurena. No, co si chcete říct s někým, koho jste tři roky neviděli. Jak se máš? Co děláš? Co škola? Chodíš s někým? Klasickej taraf. Vzájemně jsme si popřáli štěstí v dalším životě a slíbili si, že rozhodně někam spolu musíme zajít a souběžně jsme se k sobě otočili zády. „Alexi, co děláš přes víkend?“

Možná byste čekali, že vás ohromím. Cesta do Monte Carla, Dubaje nebo Petrohradu. Výlet soukromým tryskáčem do Toskánska nebo swingers party. Nic takového. Pouze obyčejný víkend v táboře. Kubovi kamarádi tam byli už od středy. On dřív odjet nemohl, protože měl ještě poslední zkoušku ze sociologie.

A tak jsem vyměnil kalhoty Gant za outdorové, mokasíny Baldini za trekové obutí a kolínskou za repelent proti klíšťatům.

Dvě hodiny vlakem a já vstoupil do jiného světa. Vlak stavěl ve vesnici Světice. Odtud jsme přes další vesnici a les došli do tábora, který jakoby vypadl z foglarovek. Sruby umístěné do tvaru písmene „U“, fotbalové hřiště, síť na volejbal, hlavní budova, ohniště a umývárny.

S Kubou se ihned začala vítat spousta lidí. Jeden kluk se na něm dožadoval baterek, jinej rumu, jiná holka krém s vysokým UV filtrem. Bylo to jako scéna z filmu Pláž, když se Leonardo DiCaprio vrátil z rýžové cesty.

Vpodvečer jsme se vypravili na dřevo. Sbíral jsem chroští a najednou mě napadlo, co bych touto dobou dělal ve městě. Asi bych si patlal pastu na vlasy nebo leštil hodinky. Snášení dřeva mě ale bavilo víc.

Seděli jsme kolem ohně, pili pivo a sakra dobrý víno z petlahví. V jeden moment jsem se přistihl, že jsem si přál, aby tahle chvíle trvala navždy. Mým oblíbeným jídlem je králík, telecí kotleta s černým lanýžem nebo scallopky, ale NIC se nevyrovná obyčejnému špekáčku, který ukusujete z půlkrajíčka chleba, pomazaného hořčicí, protože papírové tácky už došly.

Stejně tak jako Pláž byla místem pro lidi, co nesnášeli plážová střediska, tábor byl jako stvořený pro městský lidi, co nesnášeli typický tábory a veselé táborníky.

Nevím, jestli to bylo tím ohněm, sentimenátlním textem písní, připečeným buřtem nebo pofiderní slivovicí, ale najednou jsem se líbal s Renatou. Svým jazykem mi masírovala můj a mě napadlo Co to děláš?

Strávil jsem noc v jejím stanu. Noc, kdy místo aromatických svíček plály svíčky odpuzující hmyz a místo tesklivých tónů rozladěných houslí, vrzala palanda při každém vášnivější pohybu. Vítr hučel mezi větvemi topolů a já prožíval sex s někým koho znám... kolik?... 14 hodin?

Probudil jsem se a Renata mi ležela na prsou. Cítil jsem silný nával. Natáhl jsem si šortky a tričko vyběhl ze stanu. V umývárně jsem roztočil jediný kohoutek, který nad plechovým umyvadlem vybíhal ze zdi. Nabral jsem si vodu do dlaní a opláchl si s ní obličej.

„Co to dělám?“ zeptal jsem se sám sebe.

„Konečně jsi zase Alex jako dřív!“ odpověděl mi vesele můj odraz v zrcadle.

„A co moje cena?“ ptám se konsternovaně.

„Tím že ses' vrátil na trh mrch, tak zákonitě vzrostla.“

Následoval další den. Běžně nesnídám. Ale teď jsem si namazal chleba máslem a jahodovým džemem. Dobrota. Pak volejbal, trocha trávy, fotbal, další tráva.

Poslední večer. Poslední čepované pivo a čísi víno z petky a něčí rum.

Druhý den ráno jsem si sbalil spacák a karimatku. Mačkal jsem si všechny věci do batohu a vybíjel si na nich zlost. Byl jsem naštvanej, že to končí.

„Nemůžu tu zůstat navždycky?“ zeptal jsem se Kuby a ten se široce usmál.

„Vlastně se trochu divím žes' jel,“ řekne Kuba a zatváří se nejistě.

„Proč?“

„Víš, čtu tvůj sloupek každej pátek,“ Kuba se pouští na tenký led. „Nechápu, proč jsi tu.... V posledním sloupku opěvuješ jakýsi hodinky za půl milionu!“

„Byla to výroční limitovaná edice se safír...“

„To je fuk! Jsi jak dvacetiletej Trump! Píšeš o hodinkách, na který si nikdo poctivou prací nemůže vydělat, a pak tu jíš spálený buřty a hulíš jointa, kterej oslintalo dvacet lidí.“

Ve světě v kterém jsem žil, jsem se necítil dobře. A kde jsem byl jako doma, tam mě nechtěli.

Výtah vyjel do šestého patra. Celou dobu jízdy jsem se díval na svůj (tentokrát němý) odraz do zrcadla; na svou zarostlou tvář a tričko s logem Starfucks, které skuhralo po vyprání. Za nehty jsem měl trochu hlíny, z toho jak jsme uvolňovali a z lesa snášeli klády na závěrečnou vatru. Čtyři dny bez pořádné sprchy si vyžádaly svou daň. Jen jsem si nebyl jistý, jestli to, co ze sebe smyju, bude prach cest, nebo ty poslední částice civilnosti co ve mně ještě zbyly. Dveře výtahu se otevřely.

Stála tam. Ne, nemohl za to zbytkový alkohol. Byla tam. Lili. Stála před bytem a v ruce svírala můj dopis.

Dívali jsme se na sebe a vytvářeli tolik sacharínu, že vidět nás diabetik okamžitě by vytuhnul. Ona, lady v květovaných šatech a já, jako potulný tramp z románu.

Ne všechno musí nutně být, tak jak vypadá. Nejlepší přátelství je předem vypočítaný kalkul a láska často nedoceněná. A hlavně nic netrvá věčně. Každý parfém jednou vyčichne, pěna na pivu opadne, bublinky ze šampaňského vyprchají, hodinky přestanou běžet, city pomalu odezní a nakonec úplně zmizí. Na koho se pak můžeme spolehnout? Na sebe? Vždyť mnohdy ani sami nevíme, co vlastně chceme. Nebo kdo přesně jsme. Věřte, že popisky vám v tomhle nepomůžou.

Lidem dáváme nálepky, soudíme a odsuzujeme, aniž bychom o nich cokoliv věděli. A když je pak skutečně poznáme, jsme překvapení, že jsou úplně jiní. Že se odlišují od nálepky, kterou jsme jim dali, o kterou vlastně ani nestáli. Je to jako ta košile z výprodeje. Ještě včera byla vystavená v nablýskané výloze a dnes visí na štendru s výprodejovým zbožím v potemnělém rohu obchodu. Pokud se vám ale líbí, bude ideální pro výjimečné rande dnes, zítra i za týden. Cedulku se slevou odstřihnete a jediné, co vám zbude, je košile bez něčích soudů.

Proto teď na dva měsíce odložme lístečky, polepky, zvýrazňovače a popisovače, protože semestr skončil. Jediné, co má smysl vyznačovat, jsou důležité informace v souvislém textu skript.

Hodnocení článku:



Komentáře

Pentax Q: Nejmenší digitál s vyměnitelnou optikou na světě Pentax Q: Nejmenší digitál s vyměnitelnou optikou na světě Když firmě dojdou čerstvé nápady, pak má obvykle na výběr ze dvou základních možností: představit staré věci v nové barvě,... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!