Trh mrch XVII: Zkrocení záletného muže

Trh Mrch
18.07.2011 07:38 | Alex Lenoir

Prý je historicky dokázané, že politický režim nevydrží déle než dvacet let. Proto se v pravidelných periodách obměňuje. Jedinou výjimkou je britské impérium. Možná proto, že neotřesitelnou vládu drží v rukou z Boží vůle žena. Jediné co narušuje její osvícenskou auru je stín, který se za ní občas táhne. Její manžel.

V partnerských svazcích taktéž fungují pravidla podobná politickým. Partneři tvoří jakousi federaci, do které oba vstupují s velikým nadšením a očekáváním. Chtějí si být vzájemnou oporou a úspěšně vyrovnávat obě strany partnerských vah. Když je vám dvacet můžete vztah bez rozmyslu ukončit. Tedy ne úplně, ale pokud nemáte psa ve společné péči nebo jste si nepořídili investiční diamanty, můžete jeden den vstávat jako zadaný a usínat jako single. Ve čtyřiceti se už většinou zohledňují takové faktory jako jsou děti a hypotéka. Ani o jedno většinou partneři moc nestojí. Účastnící svazků, kteří překonají šedestáku se už ze zásady nerozcházejí. Po těch letech se babi a děda znají natolik, že už je ten druhý málo čím překvapí. když určitě povinně existují vyjímky.

Marc Cherry je důkazem, že je jedno jestli heterosexuál, transcokoliv, gay, republikán, demokrat nebo třeba amiš. Taky je jedno jestli máte bujnou hřívu a postavu jako Tobias Sorensen nebo sotva pár vlasů a apartní břísko jako každý správnej mačo ze Springfield. Pokud něco skutečně umíte a jste v tom dobří je jedno koho volíte, nebo do jakých klubů chodíte.

Tohoto chlapa jeho tvůrčí um vytáhl z asistenta na pomocného scénáristu, pak na co-producenta, později na producenta a nakonec na tvůrce rozsáhlé televizní show, která se vysílala s velkým úspěchem po celém světě. V příbězích o partě zoufalých manželek se tak poznaly podobně situované ženy po celém světě. Tak jednoduchý model, který potkáváme každý den na ulici. Přesto Cherry byl ten, kdo dal ženám (s přístupnou kabelovou televizí), že na první pohled domácí nicka může být sexy micka.

 

Ležel jsem v posteli, ruce měl za hlavou a poslouchal zvuky kolem. Nejdřív drobný ťapot do koupelny, pak do kuchyně, dva skoky do šatny, zpátky do kuchyně, pípnutí espressa, cvrkot a vůně kávy zaplnili celý byt. Následovalo několik rázných nárazů podpatků o parkety a ťuknutí porcelánu o masiv.

„Víš, někdy si myslím, že jsi se mnou jenom kvůli tomuhle bytu,“ zaškaredila se Lili a položila mi hrníček s kávou na noční stolek vedle hlavy. A slovo hrníček je zde naprosto klíčové. Byl jsem zvyklý na svůj novinářský hrnek (obejm 0,5l), do kterého se vlezla tři espressa, trocha vanilkového cukru, skořice a hodně mléka. Ale teď jsem byl opět (po roce a půl) v jejím bytě s malými šálky na kávu. Byl to ten nejlepší byt, který jsem kdy viděl. Malý, ale dost velký pro jednoho stálého a jednoho občasného obyvatele. Velká velká společenská místnost s kuchyní, koupelna, ložnice a šatna.

Liliana vstává každý den v 7 hodin. Rychle se osprchuje, přetře si rty voňavou tyčinkou a i ikdyž se do postele dostane někdy až pozdě v noci, ráno vypadá vždy dokonale svěže a odpočatě. Pracuje v propagační agentuře a bůhví proč žije v domnění, že tam musí být první společně s recepční.

„Neříkalas' že dnes budeš doma,“ zamžoural jsem na ni.

„Říkala jsem, že se budu snažit přijít dřív. Jdeme do toho divadla.“

„Není to divadlo. Je to akce podobná tomu co se dělo v osmdesátýmdevátým na Václaváku.“

„Jsou to Shakespearovské slavnosti. Je to prestižní společenská událost!“ hájila Lili úroveň akce.

„Tys tam nikdy nebyla, že?“ povytáhl jsem obočí nad jejím přístupem.

Lili žila v domnění, že Shakespearovské slavnosti jsou druhem banketu. Pánové nasadí cylindry, dámy se osází brilianty a pak si sednou na taburetky, dají si martini a sledují klasiku. Už týden jsem se jí snažil vysvětlit, že boa z pštrosího peří by měla vyměnit za pláštěnku a lodičky za gumáky (klidně od Fendi). Ale marně.

Lili odešla a já zůstal v tom nádherném bytě sám. Protože jedno miniespresso z porcelánového náprstku s motivem filmu Prázdniny v Římě mi nestačilo, musel jsem Georgem Clooneyem protěžovaný stroj potrápit ještě několikrát. Tím jsem samozřejmě vyčerpal celotýdenní Liliinu zásobu kávy. Takže jsem si rozježené vlasy stáhl voskem a vyrazil dokoupit kapsle s kávou.

Po cestě do Nespressa jsem si koupil Ekonomický journal, svůj oblébený měsíčník HSM (Him Self Magazine) a britskou edici GQ. Usadil se na pohodlném křesílku, usrkl si cappuccina a hodlal posnídat jahodový košíček. V tom mi došlo, že je normální pracovní den, deset hodin ráno a já nedělám nic. Ne, jakože zrovna teď nic nedělám, ale vůbec nic nedělám. Můj sloupek o prázdninách nevycházel, studentská samosprávo samozřejmě taky nefungovala a vzhledem k tom, že doba prázdnin je všeobecně útlumová ani otec ve firmě mě nepotřeboval. Nicméně neměl jsem dobrý pocit. Ne, měl jsem špatný pocit. Ikdyž bych měl mít radost, že teď tři měsíce můžu myslet jen na to, proč si Megan Fox vzala zrovna tyhle plavky chtěl jsem něco víc.

Sylvie Plathová, by na mě byla určitě pyšná nebyla. Ale Lili v bytě má sklokeramickou desku, takže varianta, že bych svůj marný literární život zakončil demonstrativní otravou plynem jsem zavrhl.

O půl deváté večer jsme s Lili, vymódění jak na lázeňskou promenádu, usedli na lavičku na historickém nádvoří s jevištěm. V devět hodin se začala tak klepat zimou, že jsem měl strach aby se mi nerozpadla. Nakonec po pětačtyřiceti minutách sebetýrání konečně ve čtvrt na deset kývla na mou nabídku abychom šli domů.

Ale to, že Lili neviděla tak zásadní hru jako je Zkrocení zlé ženy, je určitě chyba.

O prázdninách společenský život všeobecně upadá. Tradiční divadelní kulturu jsme splnili, popili jsme si i večerní drink na terase, dívali se na Snídani u Tiffanyho a dokonce jsem strávil den aktivním nakupováním. Jen půl dne zabrala Ikea. Z věty: „Zlato, zajedem jen pro mísu na sálat“ se vyklubal nákup, který se do mého auta prostě nemohl vejít. Zbylý půl den jsme strávili v obchodním centru. Sushi a naivní Cameron Diaz v kině jako bonus. Takže když mi na facebook přišla pozvánka na jedinou slušně vyhlížející červencovou akci – karibská noc; takže okamžitě jsem potvrdil svoji účast.

„Půjdem tam!“ rozhodl jsem. „Jinak se zcvoknu!“ hájil jsem svoji uprpitnost před Lili.

„Tak jó, tak jó...“ odmávala mou dychtivost Lili.

Ta párty byla hrozná! Záchrana přišla u ovocného baru, kde jsem potkal Olivera. „Vypadáš strhaně,“ zhodnotil mě Oliver.

„Jsem strhanej!“ promnul jsem si oči. „Lili ráno odejde do agentury a já jsem celej den sám.“

„Z toho jsi strhanej?“ zasmál se. „Máš aspoň čas na psaní! Neříkal ti editor aby sis o prázdninách redigoval sloupky?“

„Fajn, ale jak dlouho vydržíš redigovat? Jedno dopoledne v týdnu? Byl jsem zvyklej být pořád zapřahnutej. Škola, firma, jednou rukou sloupek a pak někam na party.“

„Trpíš komplexem nenaplnění?“

„Mým jediným naplněním je kupovaní kapslí do espressa a vyzvedávání věcí z čistírny.“

„Ochočila si tě co?“

„Víš, že když jsem se k ní nastěhoval měla v ledničce jenom krem na póry a láhev bílýho vína?“ usrkl jsem si rumu a pokračoval v popisu života mladého páru. „My třeba ležíme v posteli a čteme si časopisy. Ona o tom jak dosáhnout orgasmu, a já o tom jak ho oddálit.“

O několik dní intenzivního přemýšlení později jsem Lili nalil čistého vína. Obrazně i doslova.

„Nudím se,“ řekl jsem a podal jí sklenici jejího oblíbeného Tavel Rose Guigal Chateau d'Ampuis E.Guigal 2007. „Jsem celej den sám. A v tomhle luxusním kamrlíku si připadám jak jedna z těch ženských z toho seriálu.... jak co sleduješ. Taková ta zrzavá hospodyňka jak napeče x druhů koláčů, aby si nepřipadala tak zbytečná...“

„Bree Van de Kampová,“ odpoví Lili a kývne.

„JO! Ona to ale dělá proto, aby udržela svoje manželství pohromadě a já mám pocit, že ať dělám cokoliv, mezi náma pořád něco je. Dřív to byl Někdo... Teď je to espresso.“

A tak jsme seděli a mluvili. Řekl jsem jí co mě děsí a ona mi zase řekla to, co ji dělá tu (pro mě neviditelnou) vrásku na čele, kterou se už měsíc snaží maskovat. Najednou mezi námi nebylo nic. Ani Někdo (nikdo), ani kávovar, ani sklenice s vínem, ani moje košile a její blůza. Byli jsme to jen my a ono milostné napětí, které mi chybělo. Najednou mi to přišlo tak jednoduché. Otevřít se tomu nejbližšímu člověkovi a říct mu vše. Ne, všechno a zbytek později ale nahou pravdu.

Pokud je život jen jedna velká komedie, proč mají lidé tendenci z ní dělat tragedii plnou omylů? Myslím, že opona oddělující diváky a herce, kostýmy, podkresová hudba, aplaus a přídavky patří skutečně jen na scénu. Vztahy by se měly obejít bez masek komedie a tragedie. A ikdyž se ve vztazích každý den uvádí minimálně jedna premiéra, nemusí být nutně perfektní. Protože ani lidé nejsou.

Vztah je scénář dvou autorů, který se neustále píše. Střídavě doplňují poznámky na okraje nebo i přímo do textu. Bohužel se v něm nedá moc škrtat nebo připisovat. Všechny stránky se pečlivě archivují. I ty které rozptýlí ženské slzy smutku, i ty které slepily šikovné mužské ruce.

Proto z některých původně jen několikastránkových jednoaktovek vyrostly pořádné, několikadílné, realistické romány. A ikdyž jsou to moudré knihy, nedoporučuji je číst pořád dokola nebo se je s vypětím všech sil snažit nazkoušet k dokonalosti. Protože i značkový originál se ve velkém množství snadno omrzí.



promo
Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!