Trh mrch XVIII: Závan nových časů

Publikováno: 31.07.2011 21:30 | Michal Novák

Myslím, že ďábel neexistuje, avšak člověk jej vytvořil, vytvořil jej jako svůj obraz a podobu.
Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ: Bratři Karamazovi (1879)

Trh Mrch

Opět se mi potvrdilo, že je zbytečné pokoušet se s tím „vydrbat“ a napsat esej do zásoby, abych mohl odjet a naplno si užívat prázdnin v nějakém všemi oblíbeném přímořském party středisku. Protože pak jednomu magorovi šibne a já místo toho abych na pláži soutěžil o flašku rumu a trs banánů, přepisuji v hotelové lobby esej.

Původně jsem měl připravený brilantně napsaný text plný štiplavě sarkastických slov o rodině a všech její podobách. Vzhledem k událostem několika uplynulých dní, upustil jsem od toho dobírat si instituce rodiny, odsunout sarkastickou kaši a nechat si ji na jindy. Věřím, že se neztratí.

Kolik z nás si může dovolit dělat naprosto svobodná rozhodnutí, bez toho aniž by se ohlíželi na někoho dalšího? Myslím tím samozřejmě podstatnější a důležitější rozhodnutí. Ne to jestli si dám do kávy plnotučné, polotučné nebo sojové mléko. To by mohlo zajímat pouze baristu, připravujícího kávu, kardiologa, který konstatuje zástavu srdce pro špatnou průchodnost cév a pojišťovnu, která pozůstalým vyplatí pojistku. Mám na mysli rozhodnutí, kterými zásadním způsobem ovlivníte i někoho dalšího. Například pokud máte s partnerkou společné bankovní konto, je dobré jí předem oznámit, že ho hodláte vybrat a za sumu koupit kulečník do obýváku. Co když ale člověk, vám natolik blízký, že o vás ví první poslední, vás při důležitém rozhodování nezahrne ani do jedné z kolonek pro nebo proti?

V úterý jsme byli s Oliverem běhat kolem řeky. Byl jsem rád, že jsem se v polovině léta konečně dostal alespoň trochu do formy. Srdeční tep mi značně klesl, nebyl jsem tak zadýchaný a byl jsem schopný vést distingovanou konverzaci o remaku The Amazaing Spider-Man aniž bych modral nebo objímal kmenu stromů ve smrtelné křeči.

„Mu-shím ti ně-co říct,“ slabikoval Oliver za mírného, ale vytrvalého klusu.

„Mluv jed-no-du-šhe,“ instruoval jsem ho. „Míň se za-dý-cháš.“

„Jdu na u-ni-ver-zhi-tu.“

„Jakou?“

„Newcastle.“

„Tak jo – pauza.“

Koncem června Oliver odporomoval. Za ročník pronesl slavností projev, rektor mu předal diplom a popřál hodně štěstí v dalším studiu. I já mu ho přál, ale vůbec jsem nepřemýšlel nad tím, kde se to další studium bude odehrávat. Ve své naivitě jsem samozřejmě předpokládal, že se přihlásí do magisterského programu stávajícího studijního oboru, nebo přejede na jiný například technický obor. Stále však pod stejnou vysokou školou.

„Newcastle...“ pouvažoval jsem. „Řekni, že je to v západních Čechách.“

„Severovýchodní Anglie.“ pokýval hlavou definitivně. „Jak měl tatík ten infarkt, tak jsme byli i v Anglii a on mi ukázal pár míst a mezi nimi i tuhle univerzitu.“

Oliver mi vysvětlil, že tím tak trochu splní otcův sen, který si ho sám splnit nemohl. Nejen kvůli dřívějšímu politickému zřízení ale i kvůli financím. Oliver ale teď nebyl ničím limitován. Dokonce si už i sehnal byt v tamnějším kampusu takže žádné hodinové dojíždění hromadnou dopravou.

Jistě, nemohl jsem čekat, že do smrti budem bydlet v okruhu pěti kilometrů od sebe, ale doufal jsem, že by ta první etapa mohla trvat alespoň deset let. Vzhledem k tomu, že je obecně známo, že po skončení střední a maturitě se každý rozprchne jinam, přežila naše čtyřka o celé tři roky déle. A to není vůbec zlý. Vzhledem k tomu, že s burzou hýbou i setiny procent, vydělali jsme na našem přátelství miliony. Proto je k ničemu ohlížet se do minulosti a neustále řešit, o kolik jste toho přišli. Lepší je pohlížet do budoucnosti k tomu, co je možné získat.

Potkat se s kamarády o prázdninách se rovná zázraku chození po vodě. Proto jsme se dohodli, že až na sebe narazíme, určitě u vody nezůstaneme. A tak jsme se koncem července já, Max, Oliver a Ben potkali v asijském baru Malaysian Dragon.

Z karafy na stole jsme popíjeli pálenku lao lao a horlivě přihazovali vlastní připomínky do debaty o ex. Já jsem totiž nebyl jediný, koho přítelkyně donutila navštívit Shakespearovské slavnosti. Bena přemluvila kamarádka, která z nějakých záhadných okolností prostě měla navíc jeden lístek k tomu svému a Max to pojal s rodiči jako rodinnou akci. Protože jsme všichni měli možnost srovnání, poté co jsme dopili první láhev, usoudili jsme, že Shakespeare to vyřešil dokonale. No fakt! V tragédiích jako Hamlet nebo věčná klasika Romeo a Julie umírají oba milenci. Proto nikdo nemusí řešit, jestli by se pošahaná Ofélie a později i Hamlet stali obětí experimentální lobotomie tehdejšího primitivního lékařství, nebo jestli ještě někdy Romeo zopakuje historii s Rosalinou nebo jestli ustrašená Julie skutečně kývne na nabídku ke sňatku s Paridem a Romeo najde zálibu v lezení po zdech a balkonech a šmírování domácích puťek. U komedií stejně. Dějem zkrocené postavy se natolik poučí, že je naprosto jasné, že budou žít šťastně až do konce života a rozhodně je nenapadne sejít z dějově dané linky, která se jim tolik líbí. Proto nemůže dojít ke zvratu, že by se Shylock do ničeho nepletl, a Kateřina s lebkou v ruce přemítala nad tím, zda být či nebýt.

To byla ta příjemná část.

Pak Oliver zvážněl a já poznal, že přišel ten okamžik.

„Newcastle?!“ podivil se Max. „A proč tam?“

„Protože jsem tam chtěl a... vzali mě tam!“ pousmál se Oliver a sklonil hlavu. „A už mi poslali i mikinu!“

„Tak to je konec jedné etapy.“

„Na konec jedné etapy!“ připili jsme si společně.

Ano, skutečně to byl konec jedné etapy. Jedné devítileté etapy.

Když jsme vyšli z baru teplota značně klesla. Ulicí se prohnal vítr. Na rukou a v zátylku mi naběhla husí kůže. Bylo to už zase skoro tu. Jedno období střídá druhé. Vítr, který se proháněl prázdnými ulicemi, nás teď upozorňoval, že nové časy přijít musí a přijdou. Ať se nám to líbí nebo ne.

V pátek 22.července v 15.26 SELČ vládní čtvrtí v centru norské metropole Osla otřásla mohutná exploze - policie oznámila, že šlo o výbuch bomby uložené v automobilu. Hovořilo se o islamistických teroristických útocích. Později vyšlo najevo, že za vším stál vzhledem průměrný, duchem opuštěný Nor. Exploze si vyžádala několik mrtvých a desítky zraněných. Norsko se topí v krvi, hlásaly novinové titulky. Šílený střelec střílí do táborníků na ostrově Utöya, doplňovali zpravodajci. Masakr Nory zasáhl. Nic takového neznají... Evropa po útoku přišla o iluzi, že čelí jen vnějšímu nepříteli... Fotografie z policejního vrtulníku: Střelec s puškou v ruce prochází mezi mrtvými těly... Střelec vyzval k válce ras... Jedna zpráva doplňovala druhou.

Ihned jsem vytočil číslo kamaráda Viktora, který trvale bydlí v Berlíně. Protože se ale živí především modelingem, agentura ho vyslala na focení do Dánska, Ruska a Norska. Telefonické spojení ale několikrát selhalo. Zkusil jsem to ještě třikrát. Teprve v šest hodin večer jsme volali po Skype. Hovor trval jen pár minut. Byl tou dobou už zase v Moskvě.


„...když jsem to slyšel poprvé, tak jsem si myslel, že je to jen propagační akce nějakýho předraženýho americkýho kasovního trháku. Nikdy by mě nenapadlo, že se to může stát tady u nás. Norsko je tak tichý. A pak po tom co běželo ve zprávách mi došlo, že se to neděje někde na druhým konci světa nebo v nějakých konfliktních zemích. Děje se to tady u nás. První, co mě napadlo, bylo, že je to je asi konec světa. Nebo začátek něčeho hrůznýho. Nechápal jsem proč... NIKDO nechápal proč. Proč... jak tohle někdo mohl udělat. Je to divný, ale kolem byla cítit smrt. Doslova. Já vím, je to divný slyšet to od kluka jako jsem já ale... To by jeden z hlavních důvodů, proč jsem měl Norsko tak rád. Byl tu klid. A najednou vidíš, jak jsou lidi nervózní a opatrní. Všechno, každá zapomenutá taška, nebo krabice u popelnic jim přijdou podezřelý. Na druhou stranu na sebe i o poznání hodnější. Vytvářejí si vzájemnou podporu a chtěj... hrozně moc chtějí aby se všechno vrátilo do starých kolejí. Aby všechno bylo tak jako předtím. Harmonikáři a různí brnkálisti a hráči na cokoliv mají otočený klobouky a nic za to nechtějí. A lidi stojí, poslouchají a hledí do země. Myslel jsem si, že tyhle pocity a takovýhle stavy a nálady nikdy, nikde nezažiju. A nikomu bych to nepřál. Když si uvědomíš jak se najednou Norsko nacucalo strachem a ten počet mrtvých... dojde ti, že ta zrůda co to spáchala nemá s člověkem nic společného. A všichni ti co schvalují to, co udělal, by měli být souzeni stejně jako on. A ne na 21 let ale na doživotí. Mohl jsem na té ulici ležet já. Chodím tama do lékárny...“.

V tomto místě vždy přichází závěr. Snažím se o to, aby byl duchaplný, chytrý, občas vtipný a trochu sentimentálně dojemný. Aby byl uvědomělý a obsahoval něco jako poselství nebo myšlenku, nad kterou by se čtenář pozastavil. Jestli uzná, že je to pravda nebo ne, je pouze na něm. Já svůj úkol splnil tím, že ho vůbec zaujal.

Proto místo obvyklého epilogu, nechám konečnou úvahu na vás, na čtenářích. Odložte předsudky a alespoň na jeden den nemyslete stylem coby kdyby. Užívejte si každý den a ty nejšťastnější chvíle si navždy snažte zapamatovat. Setkejte se s všemi, na které jste během poslední doby z jakéhokoliv důvodu neměli čas, a rok se domlouváte, že jednou někam zajdete. Bez prodlení navštivte místa, na která plánujete, že jednou vyrazíte. Vraťte se ke všem knihám, které jste jednou chtěli dočíst. Udělejte cokoliv reálného i bláznivého co, byste jednou rádi podnikli. Změňte si svoje jednou na svoje teď. Hned. Než někdo jiný to udělá za vás. A z vašeho jednou se stane nikdy.


Trh Mrch
Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!