Trh mrch XXIV: Playboy z plakátu

Publikováno: 25.09.2011 22:24 | Alex Lenoir

Výmluvy. Pořekadlo Kdo chce psa bíti, hůl si vždycky najde by se dalo lehce přepracovat na Kdo chce uhnout, výhybku si vždycky najde. Věřte mi, znám to dobře. Jenže nic netrvá věčně. A proto stejně dobře vím, že dřív než výmluvy, nám dojde chuť a čas vymýšlet výmluvy a používat výhybky.

Trh Mrch

Der Platz

Spousta lidí si představuje života modela velice jednoduše. Třeba že ze vzrušující party Dolce&Gabbana jde rovnou na focení, tam na něho natáhnou potrhané džíny a koženou bundu, nafotí ho ze všech stran, vypláznou tisíc euro a bundu mu nechají od cesty. Skutečnost je ale o poznání jiná. A mnohem méně záživná.

Večer před velkým focením šel Tobias spát už v sedm hodin, aby druhý den mohl vstát ve tři ráno. Plán byl takový, že si půjde zaběhat, pak rychlá sprcha a v pět hodin nasedne do auta, které ho vezme do ateliéru v centru. Tam se bude dvě hodiny hádat s organizátorkou focení, že si nepřál stylistu a kadeřníka, ale stylistku a kadeřnici. Další dvě hodiny budou fotit. V devět vyjde před ateliér, kde budu čekat já, a půjdem na snídani do bio baru. Zatímco Tobias už tři hodiny spal, já sledoval Raus aus den Schulden a jedl humří krekry.

Ráno jsem dvacet minut stál na profukující ulici s dvěma kelímky kávy a iPadem v podpaží. A když mi prsty začaly modrat a Tobias stále nevycházel, vlezl jsem do budovy bývalé továrny, abych zjistil, kde se zadrhl. Nákladní fošně obehnané pletivem, která suplovala výtah, jsem moc nevěřil, a tak jsem si dal deset pater po schodech. Znovu se zopakoval situace ne vzdáleně podobná minulé neděli, když jsem přijel do Berlína.

Nějaká žena s headsetem na hlavě mě lapla a potupně před sebou hnala kancelářskými deskami. Mluvila zbrkle německy a jediné co jsem stačil pochytit bylo, že pokud se ještě jednou opozdím, nedostanu vůbec nic a moji agenturu budou ještě naopak pokutovat. Hned na to mi vzali kávy, iPad, koženou bundu, natáhli mi džínovou bundu, do vlasů mi nasypaly pudr a mezi prsty mi strčili doutnající cigaretu.

„Hallo, mein Kumpel... Jemand ist arbeiten hier!“ zahulákala na mě holka s foťákem, která se tvářila velice zaměstnaně. Sotva světla potemněla, ozářilo mě několik oslepujících blesků jak při pokusech s atomovým jádrem. Ikdyž jsem to do té doby považoval za stejně pravděpodobné, jako že někdy budu předseda komise udělující Pulitzerovy ceny, byl jsem teď na platze! Dle instrukcí supervizorky jsem dlouze potahoval z cigarety a sám jsem byl udivený, že se nedávím. Fotografka byla s mým připitomělým a zmateným výrazem evidentně spokojená. Po minutě soustavného cvakání zahlásila Alles!, přiskočila asistentka, vzala mi cigaretu a vrátila bundu, kávy a iPad. Hned na to mě vypakovala z místa, na které byla namířena světla. Fotografka si sbalila věci do brašny a chystala se odejít. Pak jakoby svůj odchod přehodnotila, otočila se a vrátila se ke mně. Ze zadní kapsy těsných džínů vytáhla svoji vizitku a vsunula mi ji do držáku mezi kelímky s kávou.

„Call me, babe,“ řekla frau fatale o zmizela za pletivem nákladního výtahu.

Zpoza falešné stěny vyšel vysmátý Tobias.

„Omlouvám se, žes čekal. Nenudil ses?“

„Ani ne.“

Dohola

Pokud Tobias nespal, necvičil, nefotil, nebo nevařil některé z neskutečně dobrých italských jídel, trávil hodně čas na pracovních schůzkách. Takže zatímco on byl na schůzce s manažerem jednoho fitnessu já se v bytě a snažil se napsat další příspěvek do Ekonomického žurnálu. Ikdyž jsem byl přes 500 kilometrů daleko od redakce, měl jsem pocit, jako by editor pořád stál nade mnou a za každé slovo nad povolený limit mi dával pohlavek. Takže jsem promazával a zkracoval, až jsem se na ideální délku dobral. V momentě kdy jsem odeslal článek do redakce, zavolal mi Tobias. Lehce zamrčel pozdrav a řekl, abych za ním přišel do restaurace Bond na Knesebeckstraße.

Když jsem vešel do restaurace, našel jsem Tobiase jak si máčí svoji hustou, tmavě hnědou patku vlasů ve vodce s ledem. Působil značně otřeseně a jakoby mimo sebe. Když mi řekl, o čem se bavil s ruským manažerem, vyvalil jsem oči.

„Jo. Nabídli mi, abych byl tváří moskevskýho fitness centra, ale musím se ostříhat. Úplně na krátko. A ten zbytek si odbarvit... odbarvit... odbarvit na blond.“

„To z tebe chtějí mít arijskýho soldata nebo co?“

„Chtějí mladou, svěží, sportovní, neokoukanou tvář. Jsou za to neskutečný peníze. Vlastně... Já to vzal... Vzal jsem to. Už jsem se na zítra na půl devátou objednal do salonu. Doufám, že půjdeš se mnou.“

Druhý den ráno si Tobias naposledy prohrábl svoje vlasy a kadeřnice mu do nich zajela holicím strojkem. O hodinu a půl později se na sebe díval do zrcadla. A nepoznával se. Připadal si divně. Bohužel jen on sám. Nikdo z těch dalších stovek lidí, co byli v tu chvíli na ulici nevěděl, jaké drama tu jeden jednadvacetiletý kluk prožívá.

Láhev Henri Giraud Code Noir na mostě Modersohnbrücke

Stejně jako patnáctilí si napůl kupují lacinou vodku a kolu my si koupili láhev Henri Giraud Code Noir. Došli jsme až k mostu Modersohnbrücke a tam ji otevřeli. Viděl jsem, jak Tobias se těžce snáší svou novou osobnost.

Když jsme láhev dopili, hodil ji Tobias do řeky a sledovali ji, jak se pere s proudem.

„Vidíš, pořád se pohupuje na hladině. Občas si trochu lokne vody, ale nevzdává se. Pořád si snaží zachovat hrdost.“

Cestou zpátky se Tobias trochu uklidnil. Jenže když jsme procházeli centrem, zapomněl na jednu malou drobnost. Na obří billboard kampaně H&M, kterou byl Tobias tváří. Obří fotka, na které mu vlasy poletovaly všude kolem hlavy.

„Kurva,“ odfrkl Tobias znechuceně. Bylo asi poprvé po třech letech, co mu byla zima na hlavu. Rozhodl se, že potřebuje svou nahou hlavu ukrýt pod čepicí. Jenže i pánská sekce obchodu H&M byla plná fotek vlasatého Tobiase v nadživotní velikosti.

„Ber to tak, že jsi trvanlivější než kalhoty s nízkým sedem.“

Ani prodavačce u kasy neuniklo, že kluk z plakátu si u ní kupuje čepici za € 4,95.

Lepší později, než nikdy

Tobias chtěl, abych s ním jel do Moskvy. Nejdřív mi to přišlo jako dobrý nápad. Ještě když jsme vystupovali z auta před letištěm, byl jsem si tak jistý tím, co dělám. Nesměl by mi ale přijít email od rektorky vysoké školy, které mi připomínala zasedání akademické rady, které jako zástupce studentů nejvyššího ročníku musím účastnit.

Odjel jsem, abych zjistil, co chci a kterým směrem jít. Odpověď, kterou jsem dostal, se mi nabízela z druhé strany. Místo co dělat, jsem zjistil, co nedělat. Tedy rozhodně nesmím zbytečně prodlužovat nepřínosné pauzy, když mám práce nad hlavu. Určitě nepřerušovat citové provazce, ať už jsou jakkoliv dlouhé a nezapomínat na to, že méně je většinou tak akorát.

Tobias odletěl do Moskvy sám, ale utvrzený v tom, že v Berlíně si možná zavřel okno, ale otevřel dveře na jeden z největších trhů módního průmyslu.

Dům, který bude domov

Tobias má jednadvacet a tenhle životní styl už žije tři roky. Žije, nikoliv vyznává. Nebaví ho focení ani předvádění.

Někdo by řekl, že má skvělej život. Týden v Berlíně, dva dny v Malmö, týden v Moskvě a měsíc v LA. Zatímco jiní dvacetiletí touží po hodinkách, autech a pozvánkách opatřených zkratkou VIP, Tobias chce domov. Za peníze z posledního focení už složil zálohu na pozemek nedaleko Malmö, kde si chce postavit dům.

Holky vzdychají touhou při pohledu na jeho fotku na náměstí a ochotně se mu nabízejí k sexu. Jakmile on jim nabídne společné žití, ihned se stáhnou. Jeho největší noční můrou se tak stalo, že z vysněného domu se nikdy nestane skutečný domov. A že v té velké mrtvé schránce na západním pobřeží Švédska bude sám. Už z toho důvodu si ochotně oholí hlavu a letí za prací přes půlku světa. Právě tyto věci mu dávají naději, že až se příště vrátí s Barbadosu, potká konečně nějakou, která promění dům v domov a Tobiasovi se stane magnetem, který si ho vždy přitáhne zpátky k sobě.

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!