Trh mrch XXVII: Polibek královny múz

Publikováno: 16.10.2011 15:43 | Alex Lenoir

Říká se, že vše v životě je jednou poprvé. A to platí i o lidech. Denně jich potkáme spoustu. Spoustu originálních osobností. Mnoho z nich si v našem životě střihnou pouze epizodní roli, někteří vedlejší, pár jich po dlouhou dobu nesleze z jeviště, ale po děkovačce nakonec stejně zmizí, aby uvolnili místo dalším. Jediní, kdo zůstávají jsou ti, kteří nás vedou. Jsou ale lidé, kteří se připomínají v určitých periodách. Sotva na ně zapomenete, sami se připomenou. Jakmile se objeví, hned zase zmizí. A vás to znovu překvapí jako už tolikrát.

Trh Mrch

Maximálně na 50

Pokud jste někdy čekali na to, až vás políbí múza, víte, že čekání se může stát nekonečným. Popohnat ji nijak nemůžete, protože ona sama se rozhodne, kdy přijde. Většinou je to v tom nejnevhodnějším čase. Přesto že jsem byl už mnohokrát poučen, znovu jsem se jí rozhodl jít naproti. Potvrdil jsem pozvání na otvíračku podniku s názvem Temple Bar. Ne, s tím v Dublinu nemá nic společného. Ten irský je srdečný a obyčejný, pije se v něm Guinness a irská káva, jí ústřice, sendnviče z čerstvého chleba a sýr s domácí zavařeninou. Tenhle Temple Bar, co se otvíral v pátek večer, byl funkcionalistický. A zvací leták lákal na jídlo připravované maximálně do 50°C a výhradně čirý alkohol.

V momentě kdy jsem se smířil, že lepší něco než nic, zazvonil u dveří messenger a do ruky mi dal fialovou obálku, ne které bylo kaligrafickým perem napsané mé jméno. Byla to pozvánka na oslavu narozenin Heleny Konečné. Doprdele... S Helenou Končenou se známe z lycea. Chodili jsme do stejného ročníku jen do jiných tříd. Měla přítele, ale po několika skleničkách začala balit každého kluka, který se jí líbil. Všechny kromě toho svého. Balila i Kryštofa, ale ten to vyřešil definitivně tím, že jí řekl, že jí táhne z pusy. Od té doby za ním nedolezla. Až teď.

Jediný, komu se nenabízela, jsem byl já. Důvod? „Jsi moc hodný. A já svině, která potřebuje sviňáka. Měl by sis najít hodnou holku.“

A teď o tři roky později přede mnou ležela pozvánka se srdíčkem místo tečky nad i ve slově Lenoir. Stejnou pozvánku držel v rukou Kryštof. Pouze s tím rozdílem, že jeho háček byl zcela standardní.

Smrt odpoledne

Bylo zvláštní po třech letech jsem opět potkat lidi, na které jsem už vlastně zapomněl. O některých jsem si dokonce myslel, že vlastně ani nikdy neexistovali a vytvořila si je jen má hlava.

Postavili jsme se s Krysem k baru. Barman se nás okamžitě zeptal: „Dáte si smrt odpoledne nebo chryzantému.“ Když viděl naše nechápavé obličeje, vysvětlil nám, že na přání oslavenkyně se pijí koktejly z absintu. Smrt odpoledne je absint se šampaňským, Chryzantéma vznikne smíchání vermutu a absintu. Poručil jsem si Smrt odpoledne. Poté, co jsem dvakrát koktejlově zemřel, čekal jsem na zjevení absinthové víly. A ona přišla.

„Monsieur Lenoir...“ řekl ženský hlas, jehož majitelka mi zakryla oči drobnými dlaněmi.

„Mademoiselle Konečná,“ zahádal jsem a levou rukou si stáhl její dlaň z očí.

Helena vypadala báječně. Ikdyž jsem se nemohl zbavit dojmu, že stejně tak jako se celá párty schovává v klubu s příznačným názvem Masquarade, i ona se na mě dívá zpod masky. Jen oči nepřesvědčily. Ty lhát neumí. Věřte, že já v jejích očích umím číst. Uměl jsem to před lety a umím to i teď.

Po třetím koktejlu jsem dospěl k závěru, že v baru není ošklivých slečen a že vlastně jejich kráse pouze jindy nerozumím. Dokonce i ten barman začal být docela hezký. To ten absint. Pak mi přišla sms od Heleny: Jsem v salonku na konci chodby. Cekam. Richard právě ukecával k sexu opálenou krásku, takže jsem se protáhl mezi absintem nasáklými hosty (a jejich vílami) a šel za tou svojí.

Salonek byl potemnělý. Jediné světlo vycházelo z malých vitrážových lampiček, které byly rozmístěny na odkládacích stolcích. Na jednom z nich seděla i Helena a ucucávala s koktejlu. Došel jsem až k ní.

„Ještě mě chceš?“ zeptala se mě a u toho mi neobratně rozepínala vestu a první knoflíky u košile. Její šaty šly dolů o poznání rychleji.

Emilio

Ze salonku odešla Helena jako první. Já ještě zůstal. Dopil koktejl a pokusil se uhrábnout si vlasy do původního stavu. A najednou mi to bylo líto. Že jsem jí vůbec kdy dával najevo, že se mi líbí, že ji mám rád. Bylo mi líto, že jsem vůbec dostal tu obálku, a že jsem odpověděl na tu pozvánku. Že jsem sem šel a vlezl za ní do salonku, a že jsem jí už dřív nepustil z hlavy. Měl bych teď klid. A k lítosti se přidal i stesk. Moc se mi stýskalo po Lili. Takže jsem vytáhl mobil a vytočil jej číslo.

„Ja, hallo...“ ohlásil se mužský hlas do Liliina mobilu. „Ist da jemand? Eee... Vous m'entendez?“

Ano, byl jsem tam a slyšel dobře. Ale nemohl jsem ze sebe dostat ani jedno slovo česky natož německy nebo francouzsky. Ihned jsem hovor vymáčkl. Dopil jsem koktejl, který tam nechala Helena, a vyšel ze salonku.

V baru se právě schylovalo ke krájení dortu. Stihl jsem posledních několik slov narozeninové písně.

„Kdes' byl?“ zeptal se Kryštof.

„Trochu se nadechnout...“ zalhal jsem. „Ty, kdo je ten chlap vedle Heleny?“

„Emilio, její přítel,“ objasnil mi Kryštof a mě zatrnulo znovu.

Helena sfoukla svíčky na dortu a všichni začali tleskat. Pak si ji Emilio přivinul k sobě a něco jí zašeptal do ucha. Helena poodstoupila, zakryla si ústa, pak splašeně zakývala hlavou a znovu mu stočila pod krkem.

„Ja chtěl bych žíct vám, že ja právě Heleny požádal o její ruka... a ona řekla, že JO!“ oznámil nadšeně Emilio.

Myslel jsem si, že Helenu znám dobře. Ona se ale evidentně znala skutečně nejlépe. Nebo přede mnou skrývala svou část své osobnosti, s kterou mně nechtěla seznámit. Zatímco Emilio přijímal první gratulace, Helena na mě vrhla jeden z těch svých pohledů. Ten pohled byl opravdu stejný jako před lety. Stále jakoby říkal: „Věděls' jaká jsem.“

„Nepůjdem do prdele? Bojím se, že za chvilku začnou zpívat I Say a Little Prayer,“ navrhl Kryštof a já souhlasil.

FuckFries

Seděli jsme naprosti sobě u stolu v McDonald's a mezi námi tác s několika velkými hranolkami. Kryštof viděl, že mi něco je. „To byla pěkně domrdaná oslava co?“ odfrkl Kryštof.

„Proč mě nemiluje?“ zavzlykal jsem.

Kryštof pohledem poskákal hromadu hranolek a v hlavě vymýšlel jednoduchou větu, kterou by mě uklidnil. Jediné, co ze sebe dostal však bylo: „A kterou myslíš?“ Lili nebo Helenu – kterou, vlastně myslím?

(ne)Škrtám tě!

Ty povídačky o absinthové víle jsou skutečně jen povídačky. Vážně, nečekejte, že po pěti koktejlech vás napadne námět na knihu. Ikdyž prokletí básníci na to věřili. Není tedy “absintová víla“ šifra pro kocovinu. Možná v právě v tom spočívalo jejich prokletí. Závislost na sedativu, kterým tišily hrůzy okolního světa, vyvolané ranní vílou. Pardon – kocovinou!

Co je mou drogou? Život. Musím ho mít každý den. Silně koncentrované, nečekané situace, které člověk neplánuje. A ani nemůže. Život se vším, co k němu patří, patřilo nebo teprve patřit bude.

Lidé se mylně domnívají, že mohou druhé lidi vyškrtnout ze svého života. Bohužel, jediné co mohou udělat je, že o nich nebudou mluvit. Ale myšlenky nijak ovlivnit nemohou. Vzpomínky jsou jako ty marnivé múzy. Přijdou si, když si s nimi zrovna nemůžete rozprávět a když je urputně vyhlížíte a všemožně lákáte, povalují na vavřínech.

Hodnocení článku:



Komentáře

Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Chystáte se na dovolenou? S MUDr. Jaroslavem Foltýnem jsme si vyměnili mnoho užitečných informací! Mnoho lidí může jistě říci, že ve volbě dovolené nejsou konzervativní, ale v otázce s kým budou cestu realizovat, sázejí... Předchozí článek "Michelinská hvězda je jako Oscar v kuchařském světě." Když něco chcete opravdově zažít, dělat či poznat, vydejte se tam, kde se taková příležitost nabízí od skutečných profesionálů.... Další článek

Víte o něčem, co by zajímalo i další naše čtenáře? Pošlete tip redakci!